Dvacet let ve vesmíru

Hubblův vesmírný teleskop obíhá naši planetu ve výšce 600 kilometrů už dvě desetiletí. Za tu dobu předal na Zemi fantastické snímky vesmírných těles neovlivněné zemskou atmosférou.

Astronomům poskytl množství údajů, které změnily pohled na původ vesmíru a daly vzniknout šesti tisícům odborných článků. Prokázal existenci obřích černých děr uprostřed galaxií a nabídl pohled na vznikající planetární soustavy. Hubblův teleskop vynesl do vesmíru 24. dubna 1990 raketoplán Discovery.

Už v roce 1923 uvažoval německý vědec a konstruktér raket Hermann Oberth o teleskopu, jehož činnost nebude deformovat zemská atmosféra. Po druhé světové válce publikoval na toto téma studii americký astrofyzik Lyman Spitzer. Teoretické studie postupně vedly ke konkrétnímu projektu, který v roce 1969 schválilo i vedení úřadu NASA. Když v roce 1977 financování teleskopu podpořil i americký Kongres, přípravě vesmírného teleskopu již nic nestálo v cestě.

Krátce poté, co byl v roce 1990 teleskop uveden do provozu, musel podstoupit opravu. Hlavní zrcadlo teleskopu nepracovalo zcela správně kvůli nepřesnosti odpovídající jedné padesátině tloušťky kancelářského papíru. V prosinci 1993 proto sedm kosmonautů z raketoplánu Endeavor instalovalo opravný systém COSTAR obsahující několik dalších zrcadel schopných nepřesnost odstranit. V následujícím roce byly zveřejněny první dokonale ostré fotografie okolního vesmíru. Další výpravy měly za úkol vyměnit nebo nahradit jednotlivé přístroje.

Víc, než se čekalo

Patnáct let prováděl Hubblův teleskop podrobná spektroskopická měření infračerveného a ultrafialového záření, od roku 2002 však na něm začalo být znát stárnutí. Postupně vypověděly službu tři ze šesti gyroskopů, jejichž úkolem je nasměrovat teleskop do žádané polohy. V lednu 2007 se porouchala kamera používaná při sedmdesáti procentech pozorování, nejlépe nepracoval ani spektrograf. Poslední opravu kosmonauti provedli v květnu 2009. Nainstalovali nové kamery a spektrograf, vyměnili baterie a gyroskopy, které teleskop udržují ve vhodné pozici, a prodloužili tak životnost teleskopu nejméně do roku 2013.

Výsledky Hubblova teleskopu předčily všechna očekávání. Pozorovací čas na něm si mohl rezervovat jakýkoli profesionální astronom na světě s podmínkou, že získané poznatky do roka zpracuje a zveřejní. Díky teleskopu se tak podařilo provést objevy, k nimž původně nebyl určen.

Podle původních plánů měl být teleskop touto dobou již zničen navedením do atmosféry. Během následujících let se uvažovalo, že v letošním roce bude dopraven raketoplánem zpět na Zemi a bude sloužit jako unikátní muzejní exponát. Kvůli katastrofě raketoplánu Columbia v roce 2003 a následným změnám v provozu raketoplánů musely být plány přehodnoceny.

Dnes je jisté, že Hubblův teleskop už žádná další oprava nečeká. V okamžiku, kdy bude nepoužitelný, bude naveden do atmosféry, kde shoří, a jeho zbytky dopadnou do oceánu. Pozornost astronomů se postupně upíná k novému teleskopu pojmenovanému po astronomu Jamesi Webbovi, který by měl odstartovat z Francouzské Guyany v roce 2014.


Nejznámější snímky Hubblova teleskopu


Kde se rodí hvězdy

Gigantický oblak vesmírného prachu Messier 16, známý také jako Orlí mlhovina, má rozměry čtyř světelných let. Tato vzdálenost zhruba odpovídá vzdálenosti Slunce od nejbližší hvězdy Proximy Centauri. V oblaku se skrývají zárodky nových hvězd. Jde o kondenzující prach a plyn, který se stáhne do sebe a umožní vznik jaderné fúze. Za stovky tisíc let tyto zárodky hvězd spálí všechen okolní prach a plyn a stanou se zářivou hvězdokupou.

Umírající hvězda

Hvězda začala umírat před tisícem let, v době evropského středověku. Plyn, který ji obklopuje jako okvětní lístky, byl původně uvnitř hvězdy. Jeho únik je vždy příznakem konce života hvězdy. Zářivý střed hvězdy se časem stane bílým trpaslíkem. Mlhovina nese jméno Kočičí oko.

Zářící plyn

Mlhovina v souhvězdí Orion patří k oblastem vzniku nových hvězd, které jsou nejblíže Zemi. Je možné ji spatřit i pouhým okem jako druhý bod Orionova pásu. Díky Hubblově teleskopu se podařilo zachytit množství nově formujících se hvězd, jen na tomto snímku je jich okolo tří tisíc. Některé z nich jsou obrovské, jejich hmotnost je více než desetkrát vyšší než hmotnost Slunce. Prozařují oblaka plynu a prachu a odhalují přítomnost menších hvězd velikosti Slunce.

Smrtící galaxie

Modrý proud unikajícího plynu dosahuje délky stovek tisíc světelných let. Nachází se v těsné blízkosti obrovské černé díry uprostřed galaxie 3C321, tuto blízkost zatím nedokáže nikdo vysvětlit. Proud prochází i menší galaxií, kterou pohlcuje větší galaxie, proto se jí říká Smrtící galaxie.

Galaxie Sombrero

Podobá se známému klobouku. Bílé světlo pochází z miliard hvězd, které galaxii tvoří. Galaxie Sombrero patří do skupiny asi dvou tisíc galaxií v souhvězdí Panny, jejichž gravitační působení ovlivňuje i naši galaxii. Snímek byl poskládán z šesti dílčích snímků.

Záhada orlí mlhoviny  

Prachové sloupy Orlí mlhoviny jsou možná pozůstatkem exploze hvězdy. Infračervený teleskop za nimi zaznamenal oblaka horkého plynu, které mohou být následkem výbuchu. Světlo této události však k Zemi dolétne až během dalšího tisíciletí.     

Zdroj: 100+1  

Foto: 100+1, Wikipedia

Autor článku Dvacet let ve vesmíru: převzatý článek 06.25.2010